neděle 22. dubna 2018

Prvních třicet...

Budím se časně ráno  a má první cesta vede do garáže zkontrolovat gumy. Musí se přifouknout. Kilometrovník je v pořádku, a tak svého krasavce pomalu vedu ven do ranních slunečních paprsků, které slibují, že bude krásně celý den, aby trochu nabral po zimě barvu a zkoncentroval se na výkon. Na nebi ani mrak, rosnička v mém telefonu hlásí odpolední teploty kolem 26 st. C. Paráda, už se nemohu dočkat!



Postupně vstávají a nezdá se mi, že je kdokoliv nadšen mým nápadem vyrazit v 8 ráno na první kolový výlet této sezóny. Muž sjezdil včera Kokořínsko, a tak je rád že si sedne. Dcera protestuje, že chce mít dneska klid, že včera byla celý den na taneční soutěži... Syn zabručí, že chce spát... ať ho nebudím a poté mi pokládá otázku, zda-li se cítím být normální?!  
Naprosto!
Ale je mi jasné, že tým je v rozkladu! A tak zkouším metodou cukru, bič je zatím zasunut za opaskem, naslibovat hory i s horákama... jídlo v naší oblíbené restauraci, vítr ve vlasech a úsměv na tváři, milou společnost mé osoby... formování postavy...krásné pohledy do krajiny a čerstvý vzduch v plicích...prostě slibem nezarmoutím... zdá se!
Chystám snídani, vytvářím nepečený zákus, aby tělo v odpoledních hodinách, po sportovním výkonu zbavené rafinovaného cukru, jej mohlo zase náležitě do těla dostat... oblékám se do sportovního.



V neuvěřitelných 10 hodin je tým připraven k odjezdu. Nejsme kompletní, ale i větší sportovci to prostě někdy vzdají! A jede se...









Krajina mezi Labem a Jizerou je krásná. Ne, to je slabé slovo... je úchvatná. Řeky tekly, hmyz bručel, svěží listy na stromech a slunce v duši, oběd v restauraci s výhledem na Jizeru a konečná věta dcery... že to vlastně bylo moc pěkný...byla ta správná odměna za prvních třicet. Proč si jenom nemohu sednout?






pondělí 16. dubna 2018

La Primavera...









Jaro v parku pod zámkem v Pardubicích...






A také na zahradě rozkvétají cibuloviny o sto šest, tráva se zazelenala a zažila první střih a vertikutaci.

pátek 13. dubna 2018

Jarní projížďka...

Projíždím Prahou z bodu A do bodu B.

Ačkoliv vlastně "projíždění" Prahou v dopoledních hodinách všedního dne spíše znamená, přískokem vpřed, vpravo vlevo hleď, sem tam klakson, všude tisíc aut a  kolona, sem tam myš či myška, vítězí silnější motor a drzejší řidič. Nic proti ZIPu... a že prý jen ženy si pletou strany!!  A to není všechno... Jak se tak blížím ke středu města, do propletených aut vytvářející vánočkový cop, se začínají mísit lidé. Občas si připadám jako v Babylonu... Hlasy slyším z dálky, protože mne slunce donutilo stáhnout okýnka dolů a klimatizaci si alespoň vymyslet a slyším... poblíž mostu u řeky "darogu darogu"... Lovím v paměti a napadá mne, že si někdo, těmi všude proudícími těly, klestí cestu a přitom má mikrofon a deštník nad hlavou...  No, nenudím se a sleduji poctivě provoz, ale jak chvíli stojím, lovím v kabelce mobil s nejlepší optikou a říkám, no toto, to je krása, klasika, dokonalost sama! Čekám, než projde had či drak odkudsi z Asie čítající asi tak padesát hlav otočených vpravo jako husy za zebou jdoucí, fotící a mile se usmívající na náš historický skvost, vykláním se z okýnka a ladím formu. Vyčkávám jako šelma na krásný záběr. Jsem nadšena, doma však selektuji, protože buď je na snímcích povětšinou secesní tepané zábradlí, nebo mile se usmívající japonský turista. A já chci HRAD, LVA, VĚŽ a ATMOSFÉRU!













Tak a mám je. Snímky, pohledy, fotečky. Všechny vypadají stejně a klidně mohou zdobit přední stranu pohlednice a já se svým úlovkem pomalu dojíždím do bodu B. Končím a nebudu Vás trápit návratem do bodu A, snad někdy příště... Přeji Vám všem krásný
den!  


středa 11. dubna 2018

Jarní procházka

Ráda chodím pěšky.  Ráda vnímám svět kolem sebe. Ráda chodím, dívám se a mlčím. Snažím se povytáhnout obočí, zmenšit vrásku uprostřed čela, nepřemýšlet zbytečně o problémech, vyčistit si hlavu. Jednou za týden mám dvě hodiny pro sebe, a tak chodím... Když je krásné počasí, tak se "jde samo". Občas však musím vytáhnout mobil a zvětšit tu krásu. A ani nevadí, že je to vně města, nikoliv v hluboké přírodě, kdesi daleko za městem.










Praha 9, Podvinný mlýn, údolí Rokytky, hluboké odpoledne, v úterý, jaro, duben... ladoňky, přesněji moře ladoněk, první fialky, slunce, teplo, listy, zelená barva, tráva, pohoda...


sobota 7. dubna 2018

Hyacinty...

... právě rozkvétají. Mám je ráda. V zimě si občas koupím hyacint rychlený. Teď nakvétají na zahrádce. Jsou krásné, no posuďte sami...















Vybraný příspěvek

Prvních třicet...

Budím se časně ráno  a má první cesta vede do garáže zkontrolovat gumy. Musí se přifouknout. Kilometrovník je v pořádku, a tak svého krasav...